7. a 8. měsíc tréninku (říjen, listopad) + malá úvaha
Tyto dva měsíce pro nás byly opravdu zlomové. Na začátek si dovolím malou úvahu…
Když se podívám o rok zpět, byli jsme na Hošti, plni radosti z vyjížděk a myslela jsem si, jak je vše v pořádku a že tohle nám vydrží hodně dlouho. Zimu jsme si pořádně užili a snažila jsem se být s Montym co nejvíce, i když zpětně musím uznat, že nemít v areálu jedinou aspoň trochu vytápěnou místnost a záchod bylo pro otrlé povahy a na komfort na Krymlově jsem si rychle zvykla, ale zpět k mé úvaze. Díky Daně s Jimmíkem a Janě se Sášou jsme si užili spoustu parádních vyjížděk. S Janou a koníkama jsme lítali sněhem a nic nám nechybělo. Ano, Monty občas měl svou hlavu, že kamsi nepůjde či že teď (hlavně směrem od domova) nepoběží, ale nakonec se dal přesvědčit a měli jsme samé ve skrze pozitivní zážitky. Vůbec mě nenapadlo, že vyváženost našeho vztahu – kdo o čem rozhoduje – není postavená tak, jak by měla být. Nebylo to totiž potřeba... Jaký šok přišel na jaře, když jsem si uvědomila, že Monty funguje v terénu (nic náročného jsem po něm ovšem nevyžadovala), když si spolu hrajeme při přirozené komunikaci a všemožných kouscích, ale že ze sedla na jízdárně s ním nejsem schopná provést téměř nic. Uvědomila jsem si, že nestačí mít postavení s koněm srovnané jakš takš při komunikaci ze země či ze sedla tam, kde ho to baví – tj. v terénu. Zjištění to bylo vskutku nepříjemné a rozhodně mě ani trochu nenapadlo, jak dlouho a co všechno budeme muset změnit, abychom se spolu rozumně dohodli… Evča to možná věděla, nevím, nikdy jsem se ji na to nezeptala, ale já rozhodně ne. Domnívala jsem se, že pár tréninkových hodin to spraví a naučíme se „základní jízdárnu“. Ale co znamená a obnáší umět „základní jízdárnu“? Pro každého něco jiného... Pro nás to zprvu znamenalo spoustu nového, k čemuž bylo nutné provést spoustu změn. Abych vyjmenovala aspoň základní změny: změna sedla, uzdění (z ohlávky na velice jemné udidlo – Evča), stylu ježdění, přístupu a nejvíc radikální změnou byla změna ustájení. Důvody jsem vysvětlovala již dříve, těmi se nyní zdržovat nebudu. Kdo by to byl řekl, že rok po té budeme úplně jinde, s jiným vybavením, pod dohledem trenéra a já ještě budu absolvovat extra hodiny na jiných konících, abych se konečně trochu naučila jezdit? Cesty jsou nevyzpytatelné, ale asi proto nás život pořádně baví. Monty mi nyní přijde mnohem více spolupracující, začal chápat (u Evči úplně, u mě na tom stále pracujeme), že když odvede dobrou práci, bude pochválen, a tudíž se ochotně vrhá do další spolupráce – ničeho nelituji, i když nás ještě čeká velice dlouhá cesta a čím se učíme víc, tím delší mi připadá…
7. měsíc tréninku si Monty zvykal na své nové ustájení. My s Evčou jsme se soutředily na postavení přístřešku a celkového zajištění venkovního ustájení, aby naši „kluci“ měli co nejideálnější podmínky. Na trénování bylo o něco méně času, ale nezahálely jsme. Ze začátku října s Montym na jízdárně pracovala jen Evča, já s ním jezdila do terénu a to bez použití udidla – na ohlávce. Monty byl na jízdárně o to pozornější a spolupracující na velice jemné impulzy. Bez problémů Evče chodil kulatý a podsazoval zadní nohy. Já jsem absolvovala hodinu na Ikárkovi a i když mi koník svou povahou úplně nesedl, uvědomila jsem si díky němu spoustu chyb, které nevědomky dělám (takže sečteno s těma, o kterých vím, nedělám nic jiného :-D ). Dále jsme zapracovali s Eliškou Šulcovou na volnosti (konkrétně na kruhu) a na zrychlení Montyho reakcí. Monty mě hodně překvapil, opravdu se velice snažil a moc jsme si komunikaci užili... Krom komunikace ze země nás Eliška na další lekci posunovala v bezudidlovém ježdění. Opět jsem byla nadšená a nejdůležitější pro mě bylo, že Monty působil také spokojeně.
8. měsíc bohužel tak idylický nebyl. První část měl Monty volno, bylo jsem mimo ČR – s tím myslím problém neměl , ale už během této doby mi Evča psala, že má nejspíše problémy s kopýtkama. Stav se mu zhoršoval a když jsem přijela a chtěla ho vzít do terénu, nebyl již schopný chodit po tvrdším natož kamínkovatém terénu. Rozhodla jsem se ho nechat bez strouhání a měl „klid na výběhu“. Celý listopad se jeho stav nezlepšoval, byl velice skleslý i ve výběhu. Až poslední dni jakoby chytil novou mízu (jak se mi ulevilo...) a začal lítat jak neřízená střela... Snad už bude mít kopýtka v pořádku a budem moct začít opět trénovat.